Věštecký sen z roku 1921. Příběh dědečka našeho čtenáře

Třetím rokem učení už se nám dařilo lépe, totiž mně a Josefovi Nechvátalovi, už jsme si s tím krásným řemeslem uměli dost poradit. Kdo nezažil učení a práci v nevelké místnosti, v níž pracuje ručně šest lidí, kteří řežou, hoblují, dlabou, vrtají a kladivem nebo těžkou palicí srážejí okenní křídla, rámy a dveře dohromady a zarážejí do nich panty a při tom zpívají, ten si to neumí ani představit. Z hrubých prken, fošen a hranolů se rodí okna, dveře, židle, stoly, skříně, kredence, postele, stoličky, poličky, vály, mycí stoly, kolíbky i rakve. Truhlářské řemeslo je jedno z nejužitečnějších a dřevo nás provází skutečně od kolébky až do rakve: s výrobky z něj jsme od rána do večera, takže už to ani nevidíme. Važme si dřeva a každého stromu i keře, dokud je máme! Kdoví jak to tady jednou bude vypadat, jde z toho strach.