Tretie miesto získala aj poviedka Kámo mý lítací auto chcíplo

Ne, letos do Kapliček nejedem. No… prostě po loňsku zůstala taková divná pachuť, jako. Ne, to ne, Marťas byl v pohodě. Ne, nikoho sem nepoblil. Kokote. Ne, nic nebylo. Ani houby. No protože… Tyvole, prostě se mi to nechce… ok, řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že budeš držet pysk, jo? Nešiř se o tom. Fakt se pak nechci dozvědět, že sem fetka a vyprávím magořiny, jo. No prostě loni jsme tam byli začátkem července. Já, Marťas, Filip, Draki, Mája, Terka, Nela. Normálně jenom chill na chatě, ve dne deskovky, koupačka, v noci oheň, pivo, kytara, normálka. Ta zahrada je taková docela zarostlá, nemá to žádnej plot, hnedka tam vlastně začíná les. Byli jsme tam asi… jo, byl to druhej večer. Normálně sedíme, pijeme lahváče. Byli jsme předtím na houbách, Mája vařila polívku. Ale jako vole prostě lišky a nějaký hnědáci, jo, prostě houby na jídlo, ne jako ouby. Úplně normální, nic co by sis spletl. A najednou se objeví týpek, prostě vylezl z lesa, tam šla cestička dál a až do Německa, a prej jestli si k nám může přisednout. Byl mladej asi jako my. Takovej divně oblečenej, jako… já nevím, takovej diskostajl, nebo nevím, jak to říct. Sme usoudili, že to je asi Němec. Měl takovej ten divnej ksicht jak Němci mívají, a taky Skandinávci, jo, takový ty rybí oči, trochu jakoby ne úplně normálně lidsky to vypadá. Mluvil česky, ale trochu s přízvukem. To jako respekt, že se naučil, žejo. Občas to tam u hranic někdo umí. Ptal se teda, jestli si může přisednout, že, takhle to řekl, jeho lítací auto chcíplo. Tak sme se zasmáli, jo, jako že humor, a řekli, že může. Bylo nám blbý ho vyhnat, chápeš. Říkal, že si objednal servis, ale že mu bude trvat několik hodin dorazit na místo. Fajn, tak prostě posedí s náma, no big deal. Okamžitě jak si sednul, to začal valit na Terku, jo. Ale tak jako úplně divně! Jako ne nějak úchylně divně, ale prostě… jako kdyby nikdy v životě nemluvil s holkou, nebo jako kdyby nemluvil s žádným člověkem. Ne, to vlastně ne, spíš jako kdyby nikdy neviděl… jako já chápu, že v Německu třeba prostě nejezděj‘ na chalupu a tak, ale tohle byl fakt bizár a nešlo o to, že by neuměl česky, ale spíš prostě že fakt nevěděl.



No třeba; ptal se na tu polívku, co Mája vařila. Tak sme mu řekli, že to sou houby. Nechápal úplně, co tím myslíme, tak sme mu vysvětlovali, jak jsme je nasbírali. Vypadal, že ho to docela fascinuje, a pak se ptal na buřty, kde jsme nasbírali je. Sme mysleli, že si dělá srandu, jo, debilní vtip, ale on se fakt ptal. Ta chata je nejvíc mrňavá, se tam vešli tak akorát Draki a Mája, takže my ostatní sme tam měli stany. A on zase jako co to je a jak to funguje a proč to je a tak. Když jsme mu to vysvětlili, ptal se, jak v tom bydlíme v zimě. Chápeš? Jako že nikdy nebyl pod stanem, jasně, ale tak přece si nemyslí, že v nich normálně bydlíme, ne? Pak jsme z něj už trochu nemohli, tak jsme začali zpívat, a z toho byl ještě víc vedle a furt se ptal, co ty songy znamenají. Jakože jim rozuměl, ale furt v tom hledal nějaký… tyvole rituální nebo náboženský významy. Že jako Přízraky Táhnou Tmou je nějaká morální filozofická… něco, nebo nevim prostě. No a během toho všeho se furt snažil nějak nabalovat Terku, většinou se ptal hlavně jí a furt zmiňoval, jak je hezká a tak. Bylo to docela cringe, ale Terku to asi zas tak strašně nesralo. Prostě nejdivnější Němec ever. Sme přemejšleli, čím je jako sjetej, ale asi nebyl. Prostě jenom hroznej mimoň. Nebo jestli se snažil jako dělat humor takhle… nebo to jsme si v tu chvíli mysleli, že tak třeba je. Dali jsme mu pivo a tak ochutnal a zase – bylo to fakt divný. Že by Němec nikdy nesbíral houby nebo nespal ve stanu, ok, ale že by nikdy nepil pivo? To je píčovina, ne? Ale vypadalo to tak. Dělal okolo toho hrozný cavyky – nejdřív prostě že se jako málem zadusil bublinkama, potom jako jak je to strašně dobrý, ale strašně jakože alkoholický… normální Kozel desítka, jo. Fakt píčoviny. No a když jako s velkou slávou se nějak propracoval na dno prvního lahváče, tak se pak nějak uklidnil a začalo to v něm totál mizet jedno za druhým – ale už úplně bez účinků! Jakože jak byl divnej, tak člověk vlastně nevěděl, jestli je nakalenej nebo ne, ale myslím, že prostě nebyl. Mezitím už začalo trošku svítat a všichni už byli docela chcíplí a ožralí. Ale jako pamatuju si to přesně. Víš, že nemívám okna. Můžu se prostě ztřískat jak debil a blejt a všechno – ale pamatuju si, co sem celou noc dělal. Najednou mu pípnul mobil a on říká, že auto je opravený a že nám moc děkuje a že teda pude. A začal zase hrozně dorážet na Terku, tyvoleee… ať s ním jako letí ke hvězdám a já nevim, prostě šílený kokotiny. Už sem doufal, že ho pošle do prdele a bude pokoj, ale potom přiletělo to jeho auto. Jako… prostě… přiletělo. Bylo lítací. Normálně jako kdyby jelo, ale prostě na takovejch tryskách modrejch prosvištělo mezi stromama odněkud z lesa a sedlo tam na cestičku. Seděl v něm další týpek, podobnej tomuhle, asi jako vole ten opravář. Načež Terka když to viděla tak řekla že jo, že, pičo, poletí ke hvězdám. Nela řekla, že ona taky, obě nastoupily s těma dvěma divnotypama do toho… tyvole, do toho lítacího auta, a byly pryč. No. Sme se pak v podstatě prostě sbalili a jeli domů, nějak před obědem ještě, protože… chápeš prostě. To nešlo. Přišel mi pak třeba za dva tejdny od Terky mail s nějakejma fotkama a bylo to… já nevim, kámo, bylo to fakt mega divný. Smazal jsem to. A už jsme o tom nemluvili, ale je prostě jasný, že tam nepojedem‘. A to jako nikdy. Letos to vidím na nějaký Chorvatsko ještě, a za rok už budu někde normálně makat a prázdniny už nebudou, vole. Takže takhle. A jestli o tom někomu řekneš tak tě normálně zabiju, vole. Jo, jasně, já prostě jenom fakt to nikomu neříkej, jo? Jasně. Tak se měj. Čus.







Text: Jan Parolek