Druhé miesto získala poviedka – Polez krtku z díry ven

Jméno René, přemítala Linda. To je diagnóza sama pro sebe. Je to jako když úpěnlivě stříháš holčičku na krátko. Když v křestním jméně skryješ pohlaví, máš co skrývat. Chceš za něco bojovat. Jenže jménem dítěte bys bojovat neměl. Linda si prohlížela muže naproti sobě a stále čekala, až prozradí, jestli na vyšetření přišel s dívkou nebo chlapcem. Dítě se svlékalo v šatně, ale jeho otec jí nutně potřeboval něco říct osamotě. Což je taky divné, ale nezažívám to poprvé, klepala tužkou na blok v kroužkové vazbě. Moderní technologie jí nic neříkaly, všechny poznámky pečlivě katalogizovala do kroužkových pořadačů.



„Víte, ona dcera má nesmírně citlivé období. Pořád se vzteká, špatně zvládá emoce, musíte na ni brát ohledy,“ zubil se na ni mužík. Bylo to v podstatě to jediné, co jí potřeboval sdělit. Styděl se za své dítě. Ty seš ale odpornej borec, holka má emoce v pořádku, to ty se neumíš vyrovnat s těmi svými. Když chce děcko pozornost a ty chceš čumět na Instagram, máš ji za zlobivou, odsuzovala ho v duchu a hned si za to hubovala. To už do dveří vstupovala zmíněná holčička. Blondýnka s dlouhou řasenou sukní. Linda Belenová si byla vědoma svého zkratkovitého myšlení a kvapné tvorby předsudků. Okamžitě za načesanou dívenku v nažehleném oblečení viděla pedantickou matku, která dítě nepustila k pískovišti ani na dohled.



„René, moc mě těší, posaď se,“ pronesla vstřícně. Hovor s dětmi byl pro ni vždycky přirozenější než ten s dospělými. „Sedni si, dělej. A narovnej se,“ zvýšil muž hlas během krátké chvilky, kdy se holčička rozhodovala, na kterou židli se posadí. Možná jsem měla být psycholožka, ušklíbla se Linda. Tahle rodina je učebnicový příklad, ale v tom je ten problém, nemám nejmenší chuť ji napravovat. Lindu totiž dynamika fungování rodin nezajímala, tedy rozhodně ne v porovnání s češtinou ve všech jejích formách. Proto se stala logopedkou. Fascinovalo ji, jak si děti řeč osvojují a k jakým chybám běžně dochází. Ráda je učila správné výslovnosti, její hlavní motivací však bylo pozorování procesu. „Takže, René neumí vyslovit R a L, dokážete jí to naučit? Ideálně hned dnes. Jde o to, že za měsíc mají ve školce besídku, tak aby nevypadala jako blbeček,“ zašklebil se muž. „Pane Zbořile,“ v Lindě se vařila krev. Holčička však ani nehnula brvou, dál se usmívala. Byla na otcovo neomalené jednání zvyklá. „Nechcete počkat v čekárně? Myslím, že to pomůže soustředění,“ polkla jedovatou slinu a vyprovodila ho. Otočila se na holčičku, a ta koukala na opěradlo křesla a lepila na něj nálepku s kresleným krtečkem. „Proč jsi nalepila ten obrázek? Nezlobím se,“ dodala okamžitě, když viděla její vyděšený výraz. „Lepím je všude,“ vysvětlila. „Jak to myslíš? Jako talisman?“ Linda věděla, že je důležité si dítě nejprve naklonit. „Ne, není to talisman, nemám ho ráda. Musím s ním ale označit všechny místa, kde táta křičel, on mě ochrání,“ usmívala se dál nepřítomně. V Lindině nitru se rozsvítila kontrolka, měla by snad zavolat na sociálku? „Pouez, ktku, z díuy ven, koukni, jak je kuásný den,“ notovala si holčička. A skutečně písmena L a R nevyslovila pořádně. „Máš ráda básničky, výborně, to se nám bude krásně pracovat,“ Linda se oklepala a pustila se do práce, která jí skutečně uspokojovala. Trénovala s holčičkou těžké hlásky a byla fascinovaná její soustředěností a pílí.



„Čeute, čeute, čeutíku, nesahej nám na kiku,“ recitovala. Zarputilost toho děvčátka byla až děsivá a ten nepřítomný pohled, který jako by neustále vyhlížel veselejší zítřky. Lindě opět přeběhl mráz po zádech. „To budeš recitovat na té besídce?“ „Ano, ale jen jestli mě naučíte ta písmena, jinak nesmím jít,“ vysvětlila jí a dál se usmívala. „Řeknu vám ji celou,“ začala recitovat znovu nabiflované verše. Lindě se na mysl znovu vloudila profese psycholožky, když sledovala drobné prstíky děvčátka s nehty okousanými až k masu, jak mimoděk lepí další nálepku. Uvědomuje si vůbec, že to dělá? Přemítala. Když ji o necelou půl hodinu později vyprovodila do čekárny a podávala jejímu otci plán dalších návštěv, byla konfrontována se dvěma skutečnostmi. Jednak s nespokojeností muže nad délkou terapie a dále s přítomností lepítek s drobným černým zvířátkem na každé židli. Tak tohle už není jen nevinný rituál, ale plně rozvinutá obsese, byla si jistá. „To ses asi dost nesnažila, že sem musíme tolikrát,“ vlepil muž holčičce při odchodu pohlavek a ta s úsměvem od ucha k uchu vesele Lindě zamávala. Běh druhého adventního týdne nadšeným dětem zpříjemnila bohatá sněhová nadílka a ony tak mohly řádit s boby a sáněmi do sytosti. Linda je často pozorovala z okna své ordinace. René mezi nimi zřejmě nebude, napadlo ji. Ta, když jezdí na saních, tak určitě na těch profesionálních, aby mohla na olympiádu, ušklíbal se a koutkem úst jí vytekl čůrek čaje. Nejen, že si na dívenku často vzpomněla, ale dokonce se přistihla, že se na další setkání s ní netěší. Na patře ucítila podivně zemitou pachuť. Pohlédla na dno šálku a zkoumavě prohlížela drobné usazeniny. Ústa jí naplnil nepříjemný pocit plnosti a ona se rozběhla k odpadkovému koši. Málem k němu nedoběhla a začala nutkavě zvracet. Vyplivla hustou hnědou hmotu. Hlína, bláto? Běželo jí hlavou a dávila se, dokud nevyprskala poslední zbytečky zeminy. Zpoza dásně si vyjmula drobný kamínek. „Kde se to tam vzalo?“ roztřesenýma rukama balila obsah koše, než dorazí další pacient. Celý zbytek dne byla otřesená, projížděla s dětmi náročná písmenka a mechanicky ukazovala kartičky s obrázky, které měly pojmenovat. Věděla, že dnes velký pokrok neudělají. Podávala profesionální výkon ale s pražádným nadšením a to je klíčové. Právě ta energie a elán přiměje malé pacienty snažit se i doma. Vnitřní motivace takto malým dětem totiž většinou chybí. A pak přišla René. „Dobrý den, vyměnil jsem s paní Švarovou termín, potřebuji, aby René cvičila co nejčastěji, já to s ní dělat nebudu, oznámil jí samozřejmě Zbořil. Chtěla mu okamžitě oponovat důležitostí odpočinku v procesu asimilace nové dovednosti, vždyť René už tento týden na své lekci byla. Zaujal jí ale jeho zbídačený zjev. Bledá pleť, červené žilky v očích, popraskaná kůže na dlaním a opuchlé rty dávaly tušit nemoc. „Je vám dobře?“ otázala se. „Jste snad lékařka?“ obořil se na ni hrubě. „Tak se pusťte do práce a nestarejte se.“ Zabouchl dveře a holčička s nadšením přiskákala do ordinace. „Už mi to jde líp, že?“ ptala se hned po pár prvních slůvkách, které Lindě předvedla. Ta přikývla, skutečně již písmeno L ovládla bravurně a zbývalo jediné. „Polez, kltku, z díly ven, koukni, jak je klásný den,“ opakovala znovu holčička. Linda opřená v hloubi svého ergonomického křesla znenadání vyjekla a nadskočila. Zmáčkla si předloktí levé ruky a když na něj pohlédla spatřila mělký vryp. Jeho okraje byly roztřepené a umazané. Jako by si zranění způsobila znečištěným zahradním náčiním.



„Ještě musím cvičit,“ pokrčila holčička rameny. Když jí Linda vyprovodila do čekárny, zastihla jejího otce divoce kašlajícího a dusícího se. Na koberci pod ním byla hromádka hlíny. „Polez, krtku- „Dost,“ zařval na dívenku. „To vy jste ji naučila tu hloupou říkačku?“ „Co si to dovolujete?“ Linda by nejraději rodinu Zbořilových ze seznamu svých svěřenců vyškrtla. Nechtěla to ale udělat té malé holčičce. Něco v ní bilo na poplach, ale zároveň pro ni představovala výzvu, kterou chtěla zlomit. Posledních pár desítek minut a další dítě bude jazykově vybavené pro život, říkala si, když procházela potemnělým městem ke sému domu. Nezvykle uklizené chodníky nahrávaly nošení parádních kozaček, které Linda milovala, ale nesnášela odstraňování nečistot z jejich semišového povrchu. Se zálibou se na ně podívala. Zastavila se a mžourala na vínovou kůži. Co to je? „Aaaa,“ vyjekla a uskočila, něco se svíjelo na špičkách jejích bot, jako klubko tenkých černých žížal. Oklepala se a několik kroků popoběhla.Nebyla to jen trá va? Přemítala. Ale tak tmavá? Snažila se přijít na to, co byla drobná chapadélka zač. Večer ležela v posteli a tlačil ji každý záhyb na prostěradle, dokonce si převlékla pyžamo, napila se vody, došla si na záchod, ale nic. Otočila se a hmátla po vypínači noční lampičky, ale hned rukou u cukla. Dotkla se něčeho vlhkého. Srdce jí bušilo a ona se znovu pokusila rozsvítit světlo. Tentokrát však na nic nenarazila. Přečetla jednu stránku knihy, která ji běžně uspala po pár řádcích. Přečetla druhou stránku, jednu kapitolu, pak další. „Dvě hodiny ráno,“ povzdechla si a znovu knížku odložila, když ale semkla víčka, okamžitě vyjekla hrůzou, každičkou část její mysli naplnil silný výjev krtčí tlamy, zmítající se výrůstky na konci osrstěného rypáku jako by se jí nenechavě plazily po těle. Rozkašlala se a cítila, že jí na sliznici hrdla škrábe něco hmotného, něco tvrdého a zemitého. Vyskočila a seběhla do obýváku. Snažila se zhluboka nadechnout. Sahala do horních polic po papírovém pytlíku. Něco za ní zašustilo a ona sebou trhla. Nikde nic. Pak konečně nahmátla jeden pytlík a s úlevou do něj dýchala. Studený lepkavý pot jí v drobných kapičkách stékal po páteři. „Musím to dotáhnout do konce,“ vrtěla hlavou. Na okamžik si představila měkký gauč a načechranou přikrývku, ve které by celý zítřek mohla odpočívat. To ale nepřicházelo v úvahu. Ta holčička a její krtek se jí dostali do hlavy. Tak hluboko, jako ani její bývalý manžel ne. Ani ve chvílích největší zamilovanosti začátku vztahu a nejhlubší zášti konce. Tu noc nezamhouřila oka. Druhého dne ale přesto vykročila z domu s obdivuhodnou vervou. Rázovala zpět do kanceláře rozhodnutá věnovat René tolik energie a času, kolik bude třeba, aby ji už nikdy znovu vidět nemusela. Všem ostatním pacientům zrušila jejich schůzky. „Otec je nemocný, bude čekat v autě,“ stála již holčička před dveřmi. Logopedce přeběhl mráz po zádech. Holčička na své čtyři roky velmi drobná, v růžové péřové bundičce a čepici s králíčkem,“ působila jako předloha pro barokní andělíčky. „René, vidím, že jsi doma trénovala,“ pochválila ji Linda po pár prvních cvičeních. Rychlovarná konvice zrovna zahvízdala a ona jim oběma zalila čaj. „Je skvělé, že se tak svědomitě snažíš naučit krásně mluvit.“ „Já chci, aby mi otec dal pokoj,“ dala jí najevo pramen své motivace. Proč se to pořád děje? Proč mě pořád vtahuje do své dysfunkční rodiny? Na tenhle led se opravdu nechtěla pouštět. „Pro tebe samotnou je to úžasné, že jsi cílevědomá a učíš se důležitým věcem,“ vytáhla další obrázky určené k vyprávění pohádky plné jazykolamů. „Dá mi pokoj, a dá mi ho navždy,“ zazubila se a oči barvy pomněnek se nevinně zaleskly. Linda se musela zhluboka nadechnout a usrknout čaje, než mohla pokračovat. Pálila ji žáha a nutila se nekoukat stále na hodiny. Čtyřleté děti běžně učila půl hodiny, šestileté hodinu. René s ní strávila přes dvě hodiny a nevykazovala ani nejmenší známku únavy. A pak se to stalo. Perfektní, dokonalé R. Bez ráčkování, bez měkčení opakovaně vyslovené ve vazbách s různými písmeny i samostatně. „Děkuju,“ vydechla René ohromeně. Seskočila ze židličky a vřele Lindu objala. Ta málem ucukla, když si uvědomila, že je holčička zpocená námahou. Pak se dívenka vrátila ke své židli a sňala z ní nálepky s krtkem. „Počkej ještě chviličku, napíšu ti zprávu pro rodiče. Budete doma ještě cvičit, aby si to jazýček zapamatoval,“ usmívala se, a i na ni dolehlo vyčerpání. René vytáhla z kapsy letáček. „Přijďte se podívat,“ vyzvala ji. Linda mrkla na pozvánku na vánoční besídku soukromé mateřské školy. Věděla, že je to ta nejdražší školka ve městě, kde se děti denně učí cizí jazyky, jógu, balet a hru na hudební nástroje. Učí nebo spíš nutí, pokoušela se před dívkou neušklíbat. „Děkuji za pozvání,“ řekla místo toho a po očku sledovala, jak René odškrabuje zbytky lepidla. „Tady už je nepotřebuju,“ dodala holčička, vzala dokumenty a odskotačila pryč. Linda si zhluboka vydechla, uvařila si silnou kávu a položila nohy na stůl. Byla ráda, že jsou ty hloupé nálepky pryč, kdyby ne, sama by je teď sundávala. Usrkla doušek kávy a odložila ji na stůl. Neměla sílu natáhnout se pro podšálek. Oči se jí klížily únavou a ona jí podlehla. „Neeee,“ vyjekla a celá sebou trhla. Rozespalé tělo se v šoku zřítilo ze židle. Ležela na podlaze a zpocenými dlaněmi si osahávala kolena odřená o starý koberec. Vytahovala si z ran drobná vlákénka a snažila se vnímal bolest. Zavírala o otevírala oči, ale stále se nemohla plně dostat do reality. Stále před sebou viděla krtčí pařáty trhající maso na kusy a čumák obehnaný kožními výrůstky zarývající se do těla. Když se konečně postavila, padl jí do oka leták od René. „Musím tam jít,“ rozhodla se. „Musím za celou touhle záležitostí udělat razantní tečku.“ Linda se rozešla na besídku mateřské školy přímo z kanceláře. Vysoké kozačky klapaly po dláždění snad stejně rychle, jak jí bilo srdce. Od posledního setkání s René se jí stále spalo velmi těžko, zhubla několik kilogramů a matné vlasy zůstávaly ve stále hustších trsech za štětinami kartáče. Před budovou se již sdružovalo několik mužů a žen v drahých kabátech. Někteří pokuřovali, jiní jen oddalovali povinnost vstoupit. Linda se cítila nepatřičně. Nedělají něco takového pedofilové? Očumovat cizí děti? Ale bylo jí to jedno. Protáhla se chodbami školky pro smetánku a nenápadně usedla na krajní židli v podlouhlém sále. Nedivila se, že mají děti trému nebo dokonce traumata, vždyť tahle místnost si nic nezadala s divadelním sálem. Celou cestu měla pocit, že ji někdo dýchá za krkem, otáčela se a po celém těla cítila studený lepkavý pot.



„Uklidni se,“ semkla dlaněmi opěradla a ucítila povědomý kousek papíru s lehce nadzvednutými okraji. Nálepka, znovu spatřila kreslenou postavičku krtka. Ty její rituály zdaleka překračují meze zdravého dětského chování, povzdechla si, když přeletěla pohledem ostatní sedadla a uvědomila si, že obrázek zdobí většinu z nich. To už se ale rychle zaplnila všechna místa, foťáky drahých telefonů byly připraveny a sál ztichl. „Mikuláš ztratil plášť,“ začaly děti zpívat sborově ihned, jak se rozhrnula těžká sametová opona. Linda měla potíže René najít, holčička působila drobounce mezi ostatními. V tmavě modrých tylových šatech se ztrácela. Hlavu jí zdobily pletené francouzské copy. Žena si děti prohlížela a sledovala hrůzu v jejich očích. Jen málokteré z nich nebylo z vystoupení vyděšené. „Dobrý večer,“ uvítala všechny v sále ředitelka školky. Představovala děti jedno po druhém, krátce shrnula jejich úspěchy a nechala je zarecitovat básničku. Jako na výstavě psů, pomyslela si Linda.



„René Zbořilová,“ vyzvala konečně dívenku a ta bázlivě vystoupila z řady. Po výčtu zlepšení, jakých dosáhla v angličtině a v krasobruslení, všechny informovala, že jim René přednese pohádku o andílkovi. René najednou vypadala jinak, než si ji pamatovala. Měla odhodlaný výraz, stažené rty a nespouštěla pohled z pevného bodu někde v první řadě. Linda se nadzvedla, aby viděla, kam dítě kouká. Hned si všimla štíhlé ženy v černých šatech s vysoko vyčesaným drdolem a foťákem blikajícím ostošest. Vedle ní seděl zborcený muž. Zbořil? Podivila se Linda. Jeho příjmení najednou korespondovalo se stavem těla. Muže mohla pozorovat jen zboku, ale nápadně zelenkavá papírová kůže, ohnutá záda a hlava spadená na rameni nevěstily nic dobrého.



„Polez, krtku-“ začala hlasitě. „O andělovi,“ důrazně ji přerušila učitelka. Sál potemněl, světla se snažila najít energii a jejich vlákna poblikávala. Linda pocítila chlad. A pomalu se postavila. Najednou byla jako na trní. „Polez, krtku, z díry ven, koukni, jak je krásný den,“ začala René recitovat ještě hlasitěji dokola a dokola. Dala si záležet na každém slově, aby pečlivě vyslovila všechny hlásky. Podlaha se začala chvět a nálepky s krtkem vibrovat. Linda couvala ke dveřím a divoce jí bušilo srdce. Soustředila se, aby nezapomněla dýchat. Najednou se ozvala ohlušující rána a podlaha v několika místech praskla. Dovnitř se navalil pach hlíny a škrabavý hluk. Lidé ječeli a drali se ze sedadel. A pak si Linda uvědomila, že cítí kovový odér krve. Na nic nečekala a vyběhla ke dveřím. Něco se jí sápalo po noze, ohlédla se a uviděla krtka velikosti selete s rypákem umazaným od krve. Dlouhými drápy se zvíře zarylo do masa na lýtku a lačně zabořilo nos. Linda vyjekla a odkopla ho do sálu. Na sekundu mrkla na hlediště plné zkázy. Tisíce zvířat rejdících v lidských tělech. Lidé jeden přes druhého deroucí se ke dveřím, pak zahlédla pana Zbořila, jak se z prostředku jeho hrudi prodral krtek a slastně se oklepal. Linda se rozběhla, už na nic nečekala, byla skoro u dveří. Spolu s dalšími několika rodiči a prarodiči, kteří měli to štěstí, že seděli na okraji sálu. Najednou se v chodbě před nimi objevila René, dokonale upravená s bezelstným výrazem.



„Ještě umím básničku o čertovi, chcete ji slyšet?“ usmála se a přibouchla jim dveře před nosem. Světla zablikala naposled. A vánoční besídka se proměnila v temnou změť těl, hrůzy a smrti.



„To nemůže být pravdu,“ bušila Linda na dveře a snažila se je vyrazit. Někdo ji stáhl k zemi. Někdo ji stoupl na ruku. Pokusila se ještě vstát. Nehty zaryla do útlé škvírky mezi dveřními křídly.



„To není pravda,“ vyjekla a pak už nic.



Text: Tereza Kučírková