Josefína

„Kéž bychom žili v pohádkách…“ aniž si to uvědomila, vyslovila Leona Matásková tuto větu nahlas. Nikdo nezareagoval, žena se pokoušela setřít z očí slzy. Marně. Znovu se zadívala na místo, kde před několika minutami byla rakev s její matkou. Věnce, svíčky, květiny… tak to končí? Vtom zaregistrovala nějaký pohyb po své pravici. Otočila hlavu, starší paní na invalidním vozíku se na ni smutně podívala. „Je mi to hrozně líto… přeji upřímnou soustrast.“ Leona zcela automaticky stiskla nabízenou ruku a poděkovala, ale více si ženy nevšímala. Ta chápavě pokývala hlavou a pomalu se rozjela k hlavnímu východu hřbitova. Vedle ní kráčela vysoká, štíhlá postava v dlouhém plášti.