Bolest mých předků mě provází

Nejrůznější traumata a bolesti, ať již rodinné nebo společenské, které se člověku nepodařilo zpracovat, strávit, vyrovnat se s nimi, často zůstávají jen zdánlivě potlačeny, vytěsněny, aby v (nejméně) příhodný okamžik vyhřezly a ubližovaly. Zejména komunikace uvnitř rodiny, kterou sužují nějaké tabuizované jevy a která se snaží navenek vyhlížet jako naprosto spořádaná, může propadnout pokrytectví a zmatečnosti, vydávajíc naprosto protichůdné signály. Vyřčená slova mohou být tak okamžitě zpochybněna tónem, jakým jsou pronášena, nebo souběžnou řekněme řečí těla, posunky, postoji těla či mimikou. Vyslovené sdělení, je-li požadavkem, je vlastně nutné neuposlechnout, abychom je uposlechli. Naprosto triviální ukázkou takové přetvářky je třeba nabídka (čehokoli), u níž se předpokládá, že ji nepřijmeme. A běda tomu, kdo zmíněné očekávání poruší…